Trek Te Araroa - to nejlepší i nejhorší z nejznámějšího trailu po Jižním ostrově na Nového Zélandu

1. leden 2020, kolem deváté hodiny večer přistává vnitrostátní letadlo společnosti Air New Zealand do Invercargillu. Venku se bude brzy stmívat a, než si sbalím do krosny všechny věci, vycházím z letiště jako poslední. Jak se teď dostanu do 30 km vzdáleného Bluffu?

Jsem odhodlaný si udělat noční pochod, ale přece jen bych se raději svezl autem. Šlapu první 3-4 km, než se dostanu na dálnici spojující Invercargill a Bluff. Zkouším stopovat a mám štěstí! Zastavuje mi mladý pár, který mě hodí do nejjižnějšího města na Novém Zélandě. Tak začíná mé dvouměsíční dobrodružství…

Te Araroa - Queenstown

Proč Nový Zéland a proč Te Araroa?

Určitě jsem věděl už dřív, že je tam krásná krajina, ale teprve až když jsem na gymnáziu začal hltat trilogii Pána prstenů, tak mne výběr místa natáčení pro Tolkienovu Středozem fascinoval natolik, že se Nový Zéland dostal na můj Dream list zemí, kam bych se chtěl jednou podívat. A to hned na první místo.

Když se pak moje přítelkyně rozhodla v roce 2018 splnit si svůj sen a jít na pouť do Santiaga de Compostely, sbalil jsem krosnu na 14 dní a šlapal jsem po Portugalsku a Španělsku s ní. A zjistil jsem, jak osvobozující pocit to je. Zvlášť v dnešní uspěchané době. Jít z bodu A do bodu B, vše potřebné si nést na zádech a jedinými starostmi, co máte, je, kde se najíte a kde budete spát. Případně ještě, co vás bolí. :-)

Tahle pouť byla tedy prvním impulsem k tomu, abychom se spolu začali zajímat o traily jako jsou PCT, Appalachien trail, apod. Když jsem pak zjistil, že je podobný trail i na Zélandě, byla to pro mě jasná volba.

Nejsilnější zážitek?

Asi hned první noc. Postavil jsem si stan na Oreti Beach s tím, že se krásně vyspím při šumění moře, jenže ještě, než jsem stačil usnout, tak se zvedl vítr a to tak, že jsem stan musel bránit celým tělem, aby ho vichr nevyrval z písku. Pruty procházely těžkou zkouškou, a tak jsem se je snažil podpořit turistickými hůlkami.

Nakonec kolem druhé hodiny ranní jsem svůj zoufalý boj prohrál – při jednom poryvu se stan vytrhnul a mně nezbylo nic jiného, než všechny věci rychle hodit do krosny a sbalit stan. Nikde nebylo místo, kde bych se mohl schovat, a tak jsem musel jít po pláži do nejbližšího města - 18 km ve tmě proti větru. Tu noc jsem vůbec nespal.

Te Araroa - pohled na Lake Hawea z Breast Hill

Nejkrásnější zážitek?

Těch bylo mnoho, ale nejvíc se mi do paměti asi vryla cesta ze Stone hut skoro přesně uprostřed trailu. Těžko se to popisuje slovy - byla jasná obloha, úplně modré nebe, naprosté ticho, jen já, můj walking mate Paul a štíty hor kolem dokola. A do toho přiletělo hejno papoušků Kea, které jsem předtím a ani potom už jinde neviděl. Prostě dokonalá chvíle.

Těžké chvilky?

Ta první noc. Pak hned druhé odpoledne, kdy jsem opět v silném protivětru zmokl až na kost a měl jsem štěstí, že jen pár kilometrů byla taverna v Colac Bay, kde jsem si mohl věci usušit a dát si i horkou sprchu. Navíc jsem tam potkal tři Australany, se kterými jsem následně pokračoval tři týdny.

První týden byl vůbec velmi chladný a deštivý. Hodně jsme chodili lesem, kde jsme se doslova brodili bahnem, a postup byl velmi pomalý. Ale aspoň už jsem v tom nebyl sám. Jinak bych zřejmě propadl depresím, že jsem byl teprve na začátku, a šlo to tak ztěžka. Pak jsem také dostal infekci do holeně, takže jsem musel v Queenstownu do nemocnice. Naštěstí antibiotika rychle zabrala a od té doby jsem byl až na drobné bolístky fit.

Te Araroa - cesta na Stag SaddleTop místa?

Například stoupání po travnatém hřebeni na Stag Saddle, což je nejvyšší bod Te Araroy. Po pravé ruce zelené údolí Camp Stream, po levé ruce jezero Tekapo a za ním pohoří nejvyšší hory Zélandu Mt. Cook s dramatickými mraky nad ním.

Nebo Breast Hill Track s vyhlídkou na Lake Hawea z výšky 1200 m nad jezerem. Waiau Pass a Blue Lake - jezero v národním parku Nelson Lakes s naměřenou nejčistší vodou na světě. Mt. Rintoul v Richmont Ranges, kde jsme vystoupali nad mraky a připadali si jako v nebi. Nebo Queen Charlotte Track, kde byly krásné vyhlídky na členité zálivy a kde jsme se cítili jako v pralesech Latinské Ameriky. Také se mi moc líbilo v Queenstownu i ve Wellingtonu.

Co mě mrzelo a co naopak ne?

Mrzet mě může jedině vlastní hloupost. Třeba, že jsem si utopil telefon i s fotkami za celý měsíc. Nebo že jsem cestou poztrácel spoustu věcí. Kdo mě ale zná, tak se nediví. To jsou však malé věci.

Možná, že jsem si měl na cestu vyhradit delší čas než 55 dní. Jenže já i tak měl skoro celou cestu pocit, že každý můj krok a každé mé rozhodnutí vychází přesně tak, jak má být. Potkával jsem správné lidi na správných místech a ve správný čas.

Te Araroa - pohled z Waiau Pass na Lake Constance

Ať už to byli Darren, Emily a Laurena, kteří mě provázeli první týdny a bez kterých bych se na začátku cítil velmi osaměle. Nebo později zkušený hiker Paul, se kterým jsem šel poslední tři týdny až na konec Jižního ostrova do Ship Cove a který mě naučil spoustu věcí.

Nebudu tvrdit, že jsem ušel každý z těch 1310 km, to skutečně ne. Můj čas byl limitovaný zpáteční letenkou, a i když jsem měl vytvořený časový harmonogram, kam bych měl který den zhruba dojít, tak jsem se nakonec nechal spíše unášet proudem.

Například jsme kvůli vichřici přeskočili jeden den mezi Merrivale a Birchwood Station tím, že jsme stopovali.

Díky stopu jsem také ušetřil nohám úsek mezi Twizelem a Lake Tekapo. Tam se totiž skoro 50 km nedá nikde stanovat a lidé to většinou řeší půjčením kola. Byl jsem ale zrovna sám, nechtělo se mi to narychlo řešit, natož za to platit 65 NZD, a navíc jsem byl z předchozího dne spálený od slunce.

A kvůli dešti a lokálním záplavám jsme bohužel museli vynechat i pětidenní úsek mezi Arthur’s Pass a Boyle Village. Tohle mě možná trochu mrzí, je to určitě zajímavá část trailu, kde je i nejvíce brodů, ale bylo to lepší, než tam téměř týden čekat, než opadne voda.

Navíc jsem díky tomu mohl na závěr absolvovat Queen Charlotte Track a udělat si výlet na jednu z devíti Great Walks do národního parku Abel Tasman.

Do stopování se mi sice nikdy moc nechtělo, ale pokaždé to nakonec byla příjemná zkušenost. Mohl jsem tak poznávat místní „Kiwies“ či různé turisty, kteří cestovali po Zélandu. A jak mi řekl jeden majitel kavárny v Twizelu: „Rád zaměstnávám cizince a zastavuji jim, protože kdo cestuje, není líný a také bývá zajímavý.“

Te Araroa - Blue LakeCo mě zklamalo?

Nezklamalo mě snad nic. Samozřejmě realita je vždy trochu jiná než očekávání. Představy byly takové, že budu ze stanu sledovat východy a západy slunce někde opuštěný v horách. Do toho třeba denně cvičit jógu, prádlo si prát někde v řece a sebe vlastně taky.

Ve skutečnosti jsem vyhledával spaní spíše po loveckých chatách, prádlo jsem si pral převážně během tzv. zero days, moc krásných západů slunce jsem si neužil, jelikož trail vede většinou různými údolími a už ne tolik po hřebenech. Samotný trail byl často rozbitý či členitý a postup byl kolikrát velmi pomalý. O to to ale bylo větší dobrodružství!

Co mě potěšilo?

Kromě krásné přírody to byli hlavně lidé. Ať už místní nebo turisté. Líbilo se mi, jak jsou tam lidé k sobě ohleduplní, přátelští a také nikam příliš nespěchají. Mají tam mnohem více životního prostoru a zeleně. Nikdy se mi nestalo, že by se se mnou nechtěli bavit.

Nejlepší bylo, když se mi úplnou náhodou povedlo sehnat stop pro mě a pro Paula z Arthur’s Pass až do Boyle na jeden zátah. Autem jsou to asi 4 hodiny cesty a hlavně je to oklika nejprve po hlavní silnici na západ skoro až k pobřeží a pak zase po další hlavní cestě směrem zpět na východ.

Začalo to zapomenutou kšiltovkou, pro kterou jsem se i v dešti rozhodl stopovat zpět. Nejenom že jsem ji našel, ale cestou zpět do Arthur’s Pass mi zastavil James s jeho matkou ve starší Toyotě Land Cruiser. Když slyšel, že pak budu pokračovat do Boyle Village, tak se nabídl, že vyzvedneme jeho kajak v Blackballu, kam měl namířeno, a cestou zpět domů to vezme přes Boyle. Nakonec jsme se tam tedy zadarmo dostali během několika příjemných hodin a ještě si dali s jeho mamkou točené pivo.

Nejhorší věc na Novém Zélandě?

Jednoznačně sandflies! První týden jsem si říkal, co je na nich tak hrozného, že jsem žádné neviděl. Ale to bylo hodně větrno a deštivo. A pak jsem se s nimi seznámil. Já je neměl rád, ony mě hodně. Buď se člověk nesměl zastavovat, nebo musel být dobře oblečený. Ale občas kousaly i přes ponožky a já se věčně po nocích jen škrábal, jak mě vše svědilo… A jednou jsem šlápl do vosího hnízda v zemi a dostal jsem asi 5 žihadel. To bylo snad ještě horší než ty sandflies!

Te Araroa - „V nebi“ na Mt. RintoulNejoblíbenější jídlo?

Byl jsem rád za jakékoliv jídlo, které jsem mohl sníst. Po prvním měsíci jsem měl pocit neustálého hladu… V cizích zemích často rád nakupuji a zkouším věci, které jsou jiné než u nás nebo které u nás nekoupím.

Měl jsem rád tuňákové kapsy, které byly všelijak ochucené, nebo místní arašídové máslo, pak čokoládu Whittaker’s či limonádu L&P. V mnohých obchodech se dala koupit lyofilizovaná jídla zn. Backcountry Cuisine – ty chutnaly výborně.

Líbilo se mi, že se dalo v supermarketech koupit sušené ovoce, oříšky, vločky, kuskus a různé sladkosti na váhu. Navíc do pevných uzavíratelných sáčků, což se dost hodilo. A v restauracích jsem jedl nejčastěji klasiku – pizzu nebo burgery. Ten nejlepší byl Fergburger v Queenstownu.

Jaká jsem potkal zvířata?

Kromě zmíněného papouška Kea se mi podařilo vyplašit klokana wallaby. Já ani nevěděl, že něco takového na Zélandě žije, takže jsme při setkání byli překvapení asi oba stejně.

Na severu ostrova jsme potkávali ptáky weka. Vypadají trochu jako pták kiwi, trochu jako slepice a jsou hrozně drzí, pořád se nám pokoušeli něco ukrást. Viděl jsem také divoké kozy, vysokou zvěř a samozřejmě spoustu ovcí a krav. Nový Zéland je ale hlavně království ptáků. Ty moc poznávat neumím, ale bylo skvělé chodit lesem a poslouchat jejich exotické zpěvy a cvrlikání.

Te Araroa - Queen Charlotte Track

Spaní na Novém Zélandě?

Moje představy byly, že to vždy někde večer zakempím a že stanovat vždycky někde půjde. Případně že budu využívat lovecké chatky, které jsou po cestě. Jenže se ukázalo, že to vůbec není tak jednoduché. I v odlehlejších oblastech cesta často vedla skrz soukromé pozemky a farmy. Asi by na nás nikdo nepřišel, ale majitelé tam trasu trailu snáší s tím, že se tam hikeři nebudou zbytečně zdržovat a bylo by neohleduplné riskovat, že to ostatním zkazíme.

Lesy jsou opravdu husté, takže tam spaní taky nepřipadalo v úvahu. Kopce zas moc strmé a travnaté pláně plné velkých drnů. Navíc jsem se po zážitku z první noci bál riskovat spaní v otevřené krajině. Na Zélandě přece jen vítr fouká mnohem víc.

Takže nakonec jsem, kde to bylo možné, spal po chatách. Když to možné nebylo, tak ve stanu v přírodě či v kempech, ve městech pak v hostelech.

Doporučení?

Te Araroa - Wellington

Kdo má alespoň trochu dobrodružnou duši a kdo chce poznat Nový Zéland, tak bych mu trail rozhodně doporučil. Není to procházka růžovým sadem, ale každý si může zvolit své tempo a hlavně si může zvolit, kolik toho chce ujít a co chce vidět.

Severní ostrov jsem nešel, ale slyšel jsem o něm od ostatních docela dost. Je tam určitě spousta zajímavých míst, ale silniční úseky, kterých je tam poměrně hodně, bych osobně asi přeskočil.

Těm, kteří chtějí jít pouze Jižní ostrov, bych řekl, že cesta z jihu na sever je možná i lepší. Trail je pak, dá se říci, čím dál hezčí a také náročnější (jak po stránce fyzické, tak v možnostech se zásobovat) a to už je člověk aspoň zvyklejší a trénovanější.

Není to závod a pro ty, co TA chtějí jít, si dovolím říct jedno klišé – snažte se si užít každý kilometr! I když to reálně nejde… Být hikerem je prostě životní styl.

 

719 PARNERSKÝCH PRODEJEN

1088 OBCHODŮ A VÝDEJNÍCH MÍST

Nákup vám až domů přiveze kurýr DPD nebo si zboží vyzvednete na výdejním místě po celé ČR. Doručení do 1-2 pracovních dní. Zboží zakoupíte také v prodejnách našich obchodních partnerů.

Vybrat nejbližší

DPD logo    Uloženka logo   |    Payu logo    Mastercard logo    Visa logo    |    APEK logo Heureka logo