+

Jak jsme cestovali s Felicii a Loapem

Když chcete dojet do Finska po vlastní ose a cestou ještě procestovat Pobaltí, máte před sebou kus cesty. A když se rozhodnete tohle všechno absolvovat v „zánovní” felicii, ten kus cesty je najednou ještě dvakrát takový. Spousta lidí kolem nás si ťukalo na čelo a říkali, že to nezvládneme. My se ale ničeho nebáli (kecám, vlastně jsme se docela báli, ale říkali jsme, že ne). Věděli Doufali jsme, že auto cestu zvládne. Koneckonců to nebyla první cesta naší věrné „felcky“ Amálky. Už minulý rok s námi projela Balkán a jestliže jí nezničili bulharské silnice a Bulhaři celkově, výlet do Finska měl být pohoda jahoda.

Horší to bylo s námi. Naši vielespassereisegruppe (česky zážitková cestovní skupina) je tvořena třemi lidmi a každý má jednu superschopnost, kterou dokáže ostatní dokonale vytočit. Například Ottard nedokáže vylézt z postele před devátou, Zéďa zase vždycky a všude chodí pozdě a Bára, když se chopí volantu, nikdo už jí ho nedostane z ruky

Adjustments (9)

První den a hned několik (ne)úspěchů

Na start jsme se postavili v pondělí ráno v den svatého Ludvíka. Původní plán byl sice vyrážet v osm, ale jelikož Ottard neumí vstát z postele dřív jak v devět, odjezd se o hodinu a půl posunul. Zéďa samozřejmě i tak přišel pozdě. Nakonec jsme se místo v osm sešli v deset, a to jsme ještě museli naskládat věci do auta. Ono dostat do maličké felicie věci pro tři lidi, a ještě k tomu pro tyhle tři lidi, není tak snadné. Museli jsme tedy redukovat. A tak doma zůstalo všechno nepotřebné: většina triček, bundy, lednička, Ottardova čepice a málem i Zéďa. Toho jsme ale nakonec vzali. Museli jsme, protože měl doklady od auta.

Při balení věcí do kufru jsme poprvé ocenili náš nový stan Loap Foresta. Přestože je to stan pro čtyři lidi, je super kompaktní, a tak se do kufru vešel i na místa, kam bychom jiný stan určitě nevtěsnali. Na roadtrip je takové vybavení perfektní.  V jedenáct jsme konečně byli připravení a mohli jsme vyjet. Sice o tři hodiny později, ale podařilo se.

Cesta přes Česko nám měla trvat tři hodiny. Trvala šest. Tímto bychom chtěli pozdravit všechny dělníky z dálnice D1. Po náročném dni jsme ale navečer konečně byli v Polsku. O Polsku nám někdy někdo řekl, že tam mají obrovské tržnice, kde se dá sehnat úplně cokoliv. Samozřejmě, že jsme to hned jeli vyzkoušet. Když jsme přišli na první polskou tržnici, stál tam jenom jediný stánek, a to se zmrzlinou. Zklamaní jsme odjeli pryč.

Našli jsme si perfektní místo na spaní (to, že spíme pět kilometrů od Osvětimi jsme zjistili až ráno). Naše generální ředitelka gastronomického oddělení Bára šla uvařit čínské polívky, Ottard zkontroloval technický stav Amálky a Zéďa se vrhnul na stavení stanu. Foresta se naštěstí staví skvěle a snadno, a tak byl stan připravený během chvilky. Akorát nás trochu znervóznilo, že Zéďa stan připevnil jenom třemi kolíky, nicméně potom nás ujistil, že tomu rozumí a že to takhle úplně stačí.

image00003

Rázem jsme ale zjistili, že polská divočina v noci není moc přátelská. Všude kolem hýkají nějací buvoli, tma jak v pytli a brutální polský vítr k tomu. I Zéďa nakonec přiznal, že se ve stavení stanů zas tak moc dobře nevyzná, a radši jsme šli zatlouct i všechny ostatní kolíky. Ještě, že jsme to udělali, protože vítr zesiloval tolik, že jsme se báli, aby nás neodnesl i s autem. Hned při první noci tedy stan prošel první zkouškou. A prošel na výbornou.

Spaní v Polsku = samé nebezpečí

Cesta přes Polsko měla přes 700 kilometrů. To je v našem loudavém tempu asi 15 hodin cesty. Jenže jelikož už po pěti hodinách ve felicii má každý bolavé celé tělo a nevratně zkřivenou páteř, museli jsme u našich severních sousedů ještě několikrát přespat. Po první noci, kdy jsme spali vedle bývalého koncentračního tábora jsme si mysleli, že už nás nic nepřekvapí. Samozřejmě, že jsme se spletli.

Hned další večer jsme si našli krásné tiché místo nedaleko nějaké řeky. Až ráno jsme zjistili, že je to největší polská řeka Visla a my přespáváme v její zátopové oblasti, a ještě k tomu před povodňovou hrází. Ale spalo se nám tam krásně.

Tu noc zažil náš stan hned další zatěžkávací zkoušku. Polské podnebí se opět předvedlo a začaly lítat hromy s blesky. K tomu byl déšť tak silný, že nám skoro zatékalo do auta skrz korozi na kufru. Naštěstí i tuhle zkoušku stan zvládnul díky vodnímu sloupci 3000 mm, a tak alespoň přes noc jsme zůstali suší. Ráno jsme sice zmokli, ale na drsné polské počasí už jsme si zvykli.

Adjustments

Jak jsme nezmrzli v Litvě

Když jsme se po třech dnech konečně vymotali z Polska, přivítala nás Litva. Bohužel to nebylo milé přivítání. V plánu bylo navštívit hrad Trakai ale jelikož jsme, jako vždy, dorazili pozdě, měli jsme problémy s tamními hradními pány. Hradem jsme se sice snažili projít tak rychle, jak jen jsme mohli, ale ani to patrně nebylo dostačující. Za hlasitého litevského pokřikování jsme z hradu radši utekli. Báru moc mrzelo, že si ani nestihla důkladně prohlédnout výstavu litevského porcelánu, ale museli jsme zamířit hledat místo na spaní.

Nalezli jsme krásný plácek u jezera Kauno. Kazilo ho jenom to, že bylo vzdálené asi 300 metrů zarostlým prudkým srázem od naší Amálky. Protože se nám nechtělo chodit tímto krpálem několikrát, snažili jsme se vymyslet, jak pobrat všechny potřebné věci najednou. Brali jsme jenom to nejnutnější. Toaleťák, oblečení, jídlo, plynový hořák, plážový míč, křížovky a dvacetilitrový kanystr s vodou. Takže každý z nás nakonec odcházel s plnýma rukama, batohama a vším možným.

Samozřejmě jsme zapomněli na to, co je při spaní v Litvě nejdůležitější – spacáky. Cesta od auta byla náročná, plná křoví a hlavně pavouků, takže se nám zpátky nechtělo. Nejkratší sirku si nakonec vytáhl Ottard, a tak pro spacáky prostě musel.

Nakonec jsme za ně byli víc než rádi. Ten večer byl totiž nakonec nejchladnější ze všech, teplota padala i pod 7 stupňů Celsia. To v srpnu moc nečekáte. Ocenili jsme tedy perfektní spacáky Loap Antsana. I když už se teplota blížila k jejich limitu 5 stupňů, ve spacáku bylo pořád příjemné teplo. Jenom ráno se nám z něj nechtělo do té zimy vylézt…

Lotyšsko a Zéďovo velké zklamání

V sobotu ráno, když jsme na našem profesionálním plynovém hořáku ohřívali vodu na kávu, nám došlo, že pozítří nám vlastně jede trajekt do Finska. A že za dva dny budeme muset ujet přes 700 kilometrů. Naštěstí máme Báru, která když sedne za volant a nabere směr, už ji nikdo nedokáže zastavit. A tak Bára přejela přes celé Lotyšsko.

image00012

Zéďa ji přece jen přemluvil, aby mu zastavila aspoň u hradu Koknese, který musí vidět. Říkal něco o tom, že je to vrchol gotické architektury třináctého století. Když jsme tam přišli, bylo tam jenom několik zbořených zdí a stánek se zmrzlinou, takže Zéďa byl zklamaný a řekl, že příště se radši pojedeme podívat na hrad Kokořín. Nebylo čas ztrácet čas, takže jsme jeli zase dál.

Nejoblíbenější estonské město… alespoň mezi Čechy

V časové tísni jsme museli přehodnotit to, co chceme v Estonsku navštívit a vyrazili jsme rovnou do našeho hlavního estonského cíle – města Kunda. Moc se nám tam líbilo, jenom čeština tam byla slyšet na každém rohu. Rozhodně jsme totiž nebyli jediní čeští cestovatelé, které tento estonský přístav zaujal. Těžko říct proč.

Estonsko je ale nádherná země, takže cestou zpátky jsme neodolali a projeli ho křížem krážem. I když jsme to vůbec nečekali, právě Estonsko byla ta země, ve které se nám z celé expedice líbilo nejvíc. Stihli jsme tak ještě prohlídku opuštěného sovětského bunkru Türisalu, koupaliště v zatopené věznici i celý ostrov Saaremaa. Ten byl nakonec pomyslnou třešničkou na estonském dortu. Nejen, že se tam nachází například jedny z největších evropských meteroidových kráterů Kaali, ale národní parky s rozsáhlými písečnými plážemi hravě překonají i pláže na jihu Evropy. Vlastně nevíme, proč se místo do Chorvatska nejezdí sem. Možná teda ta zima...

Hurá do cíle

Do Finska jsme se těšili. Chtěli jsme hlavně přepočítat, jestli je to vážně země tisíce jezer, nebo si tenhle údaj někdo vymyslel. Zéďa s Bárou teda důkladně celou cestu počítali každé jezero, které jsme viděli. Bára jich nakonec napočítala 324 a Zéďa 55. Nevíme, proč jich Zéďa napočítal tak málo (možná proto, že většinu času v autě luštil křížovky), ale k tisícovce jsme se rozhodně nedostali. Takže buď neumíme počítat, nebo je to kec.

Kromě toho je ale Finsko pro turisty vážně přátelská země (i těch jezer je ve skutečnosti skoro 200 tisíc). Díky minimální hustotě osídlení je ve Finsku skvěle zachovaná příroda, Finové jsou snad nejmilejší národ v Evropě, a navíc v národních parcích můžete úplně legálně sbírat borůvky! A tak bylo o jídlo postaráno.

Co jsme ale ocenili nejvíc byli hytti – sruby v národních parcích, ve kterých může kdokoliv přespávat. Většinou jsou navíc vybavené i základními věcmi, jako je dřevo, několik dek a samozřejmě také kadibudka. Všechno funguje na principu „něco si vezmi a něco zase přines“ a funguje to skvěle. Jenom by nás zajímalo, kdo kadibudky vyváží.

Adjustments (28)

Mezi finskými jezery se nám tolik zalíbilo, že jsme úplně zapomněli si pohlídat, jak daleko od Helsinek jsme se vlastně dostali. A tak jsme „omylem“ projeli půlku Finska a ocitli jsme se na nejsevernějším bodu naší cesty – v národním parku Koli. Nasbírali jsme si borůvky k obědu a začali jsme plánovat, jak se za den vrátit o 500 kilometrů zpátky do Helsinek, kde na nás měl čekat trajekt. Nakonec jsme to stihli, ale díky sedmi hodinách ve felicii nás to stálo dost bolavá záda a Zéďu kafe, které ve spěchu zapomněl na střeše Amálky.

Vlastně nás potom mrzelo, že jsme si na Finsko rezervovali tak málo času. Zásoby se ale pomalu tenčily, a hlavně trajekt by na nás rozhodně nepočkal. Tak jsme se po pěti dnech začali zase vracet zpátky. Věděli jsme ale, že cestou domů na nás čekají ještě další dva tisíce kilometrů a hlavně, už jsme se začínali zase těšit domů do Čech. Ono přece jenom platí, že všude je dobře, ale doma nejlíp.

Suma sumárum

Samozřejmě, několik věcí se nám při cestě pokazilo a ano, byli jsme v těch chvílích hodně naštvaní. Ale zase se ukázalo to, co tak rádi říkáme. Zážitek nakonec nemusí být vždycky pozitivní, hlavně, ať je intenzivní. A tak se těšíme na příští rok, až vyjedeme z Evropy.

Na závěr chceme všem ohromně poděkovat za podporu. Loapu, který nás na cestu na sever vybavil, našim rodinám, které s námi měli obrovskou trpělivost a samozřejmě i všem ostatním, kdo nás při našem počínání sledovali a pomáhali nám, když jsme se chtěli na všechno vykašlat. Bez vás bychom tohle nedokázali. Díky!

 

 

 

 

 

AUTOR: Ambasadoři LOAP Otto motto, Ondřej Zadražil

719 PARNERSKÝCH PRODEJEN

1088 OBCHODŮ A VÝDEJNÍCH MÍST

Nákup vám až domů přiveze kurýr DPD nebo si zboží vyzvednete na výdejním místě po celé ČR. Doručení do 1-2 pracovních dní. Zboží zakoupíte také v prodejnách našich obchodních partnerů.

Vybrat nejbližší

DPD logo    Uloženka logo   |    Payu logo    Mastercard logo    Visa logo    |    APEK logo Heureka logo