S Vojtou Lejskem za krásami Jižní Ameriky

Vyměníme prapodivné evropské jaro za úplně normální patagonský podzim.

Vyrážíme vstříc velkému výletu z úplného jihu Jižní Ameriky až takřka k rovníku, počasí se tak v podstatě nezmění.

Takřka...Frankfurt...30 hodin...Sao Paulo...na cestě...Santiago de Chile...je nutné zlo...Puerto Montt,...na které se ale...Punta Arenas...dnes snad....Puerto Natales...i těším...Torres del Paine. LOAP tričko, které jsem si na cestu oblékl už zdaleka nebylo nové a voňavé.

Posezónní turistika má i několik drobných mušek

Posezónní turistika má krom výhod v podobě menšího množství turistů i několik drobných mušek. Přes sedlo Johna Gardnera nás nepustila pokrývka z čerstvého sněhu, a tak jsme vymýšleli zrychlený alternativní program. Kolem známých vztyčených prstů Torres jsme jen proběhli – viděli jsme celé dva, přesněji řečeno jeden a dvě půlky, zbytek se skrýval v mracích.

Při odhalení známých stěn Cuernos del Paine jsme v rychlosti pořídili pár fotek a utíkali za snad lepším počasím do Argentiny, na skalní jehlu Cerro Torre a horolezci vzývaný Fitz Roy. Ostrou špičku nad lagunou Torre jsme, pravda, sotva rozlišili oproti zatažené obloze a nejlepší fotografii jsem udělal na autobusovém nádraží v El Chalténu.

Pod Fitz Royem jsme již měli více štěstí a ano, už celkem chápu, co na něm horolezci vidí. Já jsem zůstal u malého vyhlídkového boulderu.

Ale dost bylo větru, deště, Patagonie má i svůj severní okraj, v národním parku s nevyslovitelným názvem Puyehue vysvětlujeme rangerovi, že půjdeme nahoru na vulkán a pak k termálním koupelím.

„No, señor, no baños termales.”

Předloni došlo k erupci jednoho z vedlejších kráterů a baños jsou pod desítkami metrů lávy.

Další cestou na sever míjíme Santiago, motá se nám hlava při rychlém stoupání na solné pláně na jihozápadě Bolívie, bojíme se v třetí třídě bolivijského nočního vlaku Wara Ware del Sur a probíháme přes pětitisícová sedla v zeleném pohoří Cordillera Apolobamba. Lamám zdar.

Nevado Sajama je takový oblý vrcholek čouhající z pouště. Má přes šest a půl kilometru a shodou okolností je nejvyšší horou Bolívie. Nějakým omylem jsem byl přesvědčen, že oblé znamená pozvolné, a očekával výstup na Říp, jen trochu vyšší a výše.

Největší poprsí světa se jmenuje…

Po 7 hodinách z výškového tábora konečně stojíme na bílé planině, kde se v roce 2001 dokonce hrál fotbalový zápas. Je nádherné počasí, přesto výhled všemi směry ukazuje jen jednotvárnou planinu, jen k západu se můžeme kochat výhledem na největší poprsí světa – Parinacotu a Pomerape.

O 24 hodin později už jsme zpátky dole, tedy zhruba ve výši Matterhornu, naloženi v termálním koupališťátku s výhledem na studený vrcholek. Ale je čas posunout se dále na sever, tentokrát postupně, ale již definitivně.

Ještě sjíždíme na kole 3.700 výškových metrů po „cestě smrti“

Sjíždíme po cestě ohraničené kolmým útesem a už letíme k brazilským hranicím, několikrát se místní protinarkotická policie prohrabává v našem po 6 týdnech již značně nevábném oblečení a z brazilské Amazonie letíme nazpět do naší střední Evropy.

Autorem příspěvku je Vojta Lejsek, cestovatel a korespondent portálu www.HedvabnaStezka.cz.